Historie sbor:

MICHELSKÁ SYNAGOGA

Michelské vinice

Někdejší ves Michle ležela v údolí potoka Botiče. Na okolních stráních bývaly již od 11. století vinice, u nichž stávaly staré vinařské domky. Takový původ má zřejmě i michelská synagoga, zřízená podle některých názorů již koncem 18.století (pravděpodobněji však až po roce 1850) ve starší hospodářské budově na břehu Botiče v ulici U Michelského mlýna, původně Libušina.

Michelská synagoga, U Michelského mlýna 27, čp. 124

Kdy vznikla Michelská židovská obec se zatím s určitostí nepodařilo zjistit, pokud víme, žilo v Michli jen málo židovských rodin (kolem roku 1850 se jich uvádí pouze šest). Pravděpodobnější však je, že židovská obec v Michli byla ustavena až někdy po polovině 19. století a sdružovala souvěrce žijící na rozlehlém území rychle rostoucích jihovýchodních okrajových čtvrtí Vršovic, Nuslí a Podolí. Tehdy také nejspíše náboženská obec zakoupila, obnovila a adaptovala jako synagogu starší hospodářskou budovu v ulici U Michelského mlýna. Jednoduchá podélná budova se sedlovou střechou byla již tehdy rozdělena na dvě části: ve starší (jižní) se zesíleným zdivem byl umístěn hlavní sál modlitebny s menší galerií pro ženy při západní straně, zatímco v novější (severní) části býval byt kantora a později správce synagogy, možná i náboženská škola. Tehdy byla také východní fasáda a hrotitá okna upravena v románsko-gotickém slohu, v jižním štítě vezděno Desatero (to je tam dodnes) a v jeho vrcholu vztyčena Davidova hvězda.

Neuskutečněná předválečná přestavba

V roce 1920 se Michle stala součástí Velké Prahy a v obvodu tehdejší michelské židovské obce žilo na 900 osob židovského vyznání. Malá synagoga nemohla dostačovat rostoucímu počtu členů obce, a proto byla od roku 1929 připravována její moderní přestavba. Tehdy byly vypracovány plány zásadní přestavby synagogy - modlitební sál měl být prodloužen na dvojnásobek a opatřen novým stropem. Prostředky k přestavbě shromažďoval "Spolek pro zbudování jubilejní synagogy v Michli", který k tomuto účelu vydal zvláštní pohlednici s fotografií synagogy. Židovská náboženská obec v Křinci na Nymbursku věnovala Michelským k novému využití cenné vnitřní zařízení ze své zrušené synagogy. K plánované přestavbě však z neznámých důvodů již nedošlo - snad nebylo dost finančních prostředků, snad bylo pravou příčinou nebezpečí blížícího se fašismu. A tak michelská synagoga sloužila k bohoslužbám ve své staré podobě až do nacistické okupace.

Depozitář Židovského muzea v Praze

Po válce se z koncentračních táborů vrátila jen nepatrná hrstka věřících, michelská židovská obec nebyla již obnovena a michelská synagoga zůstala nevyužita. Pražská židovská obec ji později předala Státnímu židovskému muzeu, které v budově v letech 1956 až 1965 mělo jeden ze svých depozitářů. Jako ve starověkých antických knihovnách zde bylo na regálech uloženo asi 1500 svitků Tór (velkých pergamenových svitků s hebrejským textem pěti Knih Mojžíšových), které nacisté svezli do Prahy ze stovek násilně uzavřených českých a moravských synagog. V roce 1964 byla většina těchto Tór převezena do Westminsterské synagogy v Londýně, odkud jsou zapůjčovány jako památka na zničené židovské obce v Čechách a na Moravě židovským obcím a synagogám po celém světě.

 

Michelský sbor Církve československé husitské (CČSH)

Od ustavení michelského sboru CČSH se jeho členové scházeli v různých pronajatých místnostech. První bohoslužba se konala na volném prostranství pod rozložitým stromem, při ní kázal pozdější biskup CČSH br. Arnošt Šimšík. Později se obec scházela v michelské sokolovně, v záložně, ve školních třídách, po roce 1945 v sále kina Sparta. Konečně roku 1953 církev pronajala přízemí bývalého hostince na hlavní Michelské ulici (dnes Nuselské) a po urychlené adaptaci zde byla bohoslužbou 26. září téhož roku otevřena první vlastní modlitebna. (V patře zůstal bydlet jeho majitel.) Podle územního plánu byla však tato budova předurčena k demolici, a tak náboženská obec na počátku sedmdesátých let minulého století se zázračně podařilo zakoupit nedalekou, již zcela opuštěnou a zdevastovanou synagogu v ulici U Michelského mlýna.

Sbor Alberta Schweitzera

V roce 1975 vypracovala arch. A. Charvátová projekt přestavby staré budovy na sbor dr. Alberta Schweitzera a na podzim téhož roku začaly stavební práce. Náročné adaptaci předcházel stavební a památkový průzkum, při němž bylo zjištěno, že zdivo modlitebního sálu (jižní část budovy) je patrně ještě středověkého původu. Při průzkumu byla odhalena stará zazděná ostění oken a dveří, svědčící o původním využití budovy. Zdivo severní obytné části budovy je mladšího původu, nejspíše z 18.století.

 

Náročná přestavba budovy synagogy se prováděla pro nedostatek finančních prostředků celých 15 let a byla dokončena až v roce 1990. Při stavebních úpravách byla změněna také konstrukce krovu a nad východním a západním průčelím byly vztyčeny nové štíty (není vyloučeno, že podobné štíty budova kdysi mívala) a prodlouženy otvory oken. Hlavní změny se však odehrály v interiéru. Hlavní sál dostal podlahové vytápění, bývalá galerie pro ženy byla nahrazena novým kůrem, na němž jsou umístěny varhany. Okna byla zasklena barevnými vitrážemi a v předsálí sboru osazena busta Alberta Schweitzera. Čtyři vitráže znázorňují postupně formy Božího stvoření od počátku po Krista: 1. okno zprava znázorňuje stvoření rostlinstva na zemi. 2. okno pak stvoření živočichů. 3. okno znázorňuje stvoření lidstva s jeho posláním sloužit si na vzájem. (A.Schweitzer a jeho služba v Africe.) 4. okno ukazuje na Ježíše Krista, Syna Božího a Spasitele jako vzor všech lidí. V přilehlé obývací části budovy bylo zřízeno hygienické zařízení. Rozsáhlé úpravy byly provedeny také zevně budovy. Malá zahrádka před jižním průčelím byla obehnána zdí, v samotné zahradě byly zasazeny staré židovské náhrobky, přemístěné sem z některého staršího židovského hřbitova, nejspíše ze zrušeného hřbitova v Praze - Libni.

 

 
 

Příběh židovských Tór v Československu

 

Cesta z Prahy do Londýna

 

Na začátku února 1964, 19 let po tom, co se poslední německé vojenské jednotky vzdaly v Praze, do Londýna dorazilo 1 564 svitků Tóry, představujících stovky židovských komunit v Čechách a na Moravě, vyhlazených během holocaustu. Po více než dvacet let, aniž by se kdo o ně zajímal a používal je, ležely tyto svitky v pražské synagoze. Potom v pěti uzavřených železničních vozech cestovaly napříč Evropou do Anglie, což byla největší známá přeprava svitků Tóry v židovské historii. Z londýnského nádraží byly uctivě dopraveny do jejich dočasného domova, Westminsterské synagogy v Londýně. Odtud, po pečlivé restaurátorské práci probíhající mnoho let, byly posílány židovským komunitám ve Velké Británii a do  dalších zemí západního světa, včetně západního Německa, aby zde byly uchovávány jako památka tragické minulosti, ale zároveň čteny a studovány novou generací Židů, kteří jsou zárukou přežití a znovuzrození jejich národa.

 

Svitky Tóry z Československa byly součástí obrovské sbírky židovských obřadních předmětů, které Němci zkonfiskovali, znesvětili, ale tím i paradoxně uchovali jako stálou výstavu "památek na vyhynulou židovskou rasu", kterou plánovali realizovat po vítězství "Tisícileté říše". Pod přísným dohledem německých kaprálů byli pražští Židé nuceni třídit, klasifikovat a katalogizovat tyto poklady, svitky pak byly ve velkých hromadách, sahajících od podlahy až po strop, uloženy ve staré synagoze v Praze – Michli. Pro takto zaměstnané Židy to byl jen krátký odklad; jakmile byl jejich úkol dokončen, většina z nich byla deportována a nakonec zahubena v táborech smrti. Nicméně snad můžeme věřit, že jak tyto svitky Tóry a další posvátné předměty, včetně některých nesmírné ceny a historické hodnoty, procházely jejich rukama, mohli z nich tito mučedníci čerpat útěchu a naději, že Hitler jednou padne a tyto obřadní předměty, v některých případech stovky let staré, se znovu vrátí do obnovených židovských společenství.

 

Když II. světová válka skončila, svitky Tóry dál ležely v michelské synagoze, kde chátraly v důsledku nepoužívání, vlhkosti a absence péče. Nakonec michelská synagoga a svitky přešly pod správu Státního židovského muzea v Praze, a tím se dostaly pod kontrolu Artie, oficiálních zástupců československé vlády v oblasti "kulturního vlastnictví". Avšak Artia ani zaměstnanci muzea nemohli učinit nic pro záchranu svitků. Aby se pergamenové svitky uchránily před zničením, musí se čas od času rozvinout. To bylo v případě 1500 svitků, uložených v zoufale těsných prostorách, zjevně nemožné. A tak se zdálo, že svitky jsou odsouzeny k tomu, aby se pomalu rozpadly - dokud nepřišel rok 1963.

 

Eric Estorick a Chimen Abramsky

 

Roku 1963 se během jedné jeho návštěvy v Praze obrátili úředníci Artie na Erica Estoricka, dobře známého londýnského obchodníka s uměním, s dotazem, co by se mohlo udělat pro svitky v michelské synagoze. Existuje na západě osoba či organizace, která by měla zájem získat velmi velké množství svitků Tóry z českých a moravských židovských komunit, které byly ve válce vyhlazeny? Estorickova odpověď byla kladná a praktická. Řekl, že nejprve bude nutná odborná prohlídka svitků přímo na místě, na základě které se zjistí, v jakém stavu svitky jsou, konkrétně, které z nich jsou z rituálního hlediska stále ještě použitelné při obřadech v synagogách. Věděl o takovém odborníkovi v Londýně, Chimenu Abramskym, historikovi a známé autoritě v oboru hebraistiky a judaistiky.

 

Bylo zařízeno, aby Abramsky mohl přijet do Prahy. Předběžně prohlédl 250 svitků bez ochranného obalu. Jiné byly zavinuty v roztrhaných modlitebních šálech. Našel dva, ovinuté ženskými šaty. Další byl zavázán malým páskem z dětského kabátku. Jeden svitek byl potřísněn lidskou krví. Z jednoho svitku vypadl útržek papíru, podle všeho jej tam zanechal sofer (písař), který svitek prohlížel roku 1940, aby zjistil, zda potřebuje opravit. "Prosím tě, Bože, pomoz nám v této těžké době," píše se na něm. "Bylo naprosto neuvěřitelné tohle vidět," řekl Abramsky v Londýně. "Rozplakal jsem se."